Blog uštvané účetní

             Začínám

Psát blog jsem chtěla už delší dobu, jenže, vždycky bylo něco důležitějšího, něco urgentnějšího a třeba i zajímavějšího. Blog začínám psát v době koronavirové, které mi přinesla trošku více volného času, který chci nějak zaplnit a tak píšu. Tato doba taky přikryla můj obličej rouškou. Nejradši mám tu studeně zelenou, dobře sedí a já mám obecně zelenou barvu moc ráda. A díky téhle roušce mám za sebou i čerstvou příhodu, která začala tak hezky. "Dobrý den" pozdravil mě dnes na ulici nějaký kluk. "Vy jste určitě paní doktorka, že jo?" Zakroutila jsem hlavou, ale v této pohnuté době jsem připravena kdykoliv pomoci, takže jsem odpověděla: "Co potřebujete?". "Nejste doktorka, jo?" kluk se podivil a dodal: "Ale vypadáte dost inteligentně." Hm, asi bych tu roušku měla nosit trvale, pomyslela jsem si. Najednou chlapec přeskakuje do pragmatického tónu: "Paní, nemohla byste mi půjčit padesát korun? Potřebuju se dostat domů..." a následuje sprcha slov, kterým ani trochu nevěřím, ale přesto vytahuju z peněženky padesát korun a upaluju pryč a ani nechci slyšet slova díků, který za mnou ten lichometník vykřikuje.

Nejsem doktorka, jsem účetní. Aktuálně, účetní lehčí o padesát korun. Účetní, kterou jsem vlastně nikdy být nechtěla, a přesto tuhle profesi dělám už od minulého století a nějakým zvláštním způsobem mi přirostla k srdci. Naučila jsem se ji mít ráda a dokonce ve mně vzbuzuje i silné ochranitelské pudy.

Když jsem byla mladší a řekla jsem někde, že jsem účetní, ostatní si téměř štítivě odsedávali, jako bych měla lepru. Jo, jasně, není to sexy povolání. Chybí mu lehkost a třpytky, ale tvrdím, že je to poctivé mentální řemeslo. A věřte, že pokud tuhle řeholi chcete dělat fakt dobře, nemůžete znát jen samotné účetnictví jako obor. To je jen nutný základ. Musíte se orientovat ve spoustě neúčetních zákonů a vyhlášek a to je jen makro dimenze, protože pak to účetnictví pro někoho děláte a přichází mikro část, tedy znalost lokálního prostředí, která mnohdy nutně přesahuje hranice vašeho oboru nebo chcete-li, přesahuje vaše kompetence. Alespoň tohle občas podrážděně slýchám z neúčetních struktur, když se pídím po informacích, které nutně potřebuji pro svou práci. "A na co tu smlouvu jako chcete?" A já mám pokaždé chuť odseknout: "Chci si ji dát mezi chleba." Ale nejsou to jen smlouvy, ale třeba i obchodní podmínky, které byste měli dostat do ruky ještě v etapě jejich draftové podoby. Ale realita bývá většinou taková, že se k vám tyto dokumenty dostanou, pokud vůbec, když už jsou tam dohodnuty záležitosti, jejichž zaúčtování je za hranicemi možností vašeho účetního systému a často je tak pozdě, že krvopotně uvažujete jak to všechno narovnat, když už se navíc všechny související peněžní přítoky a odtoky dostaly do pohybu. A co třeba situace, když najdete na běžném účtu odešlou platbu a dozvíte se, že je to platba faktury a když o tu fakturu požádáte, protože ji přece musíte zaúčtovat, dostane se vám asi takovéto odpovědi: "Tu fakturu přece k ničemu nepotřebujete. Vždyť je už zaplacená." A teď někomu vysvětlujte princip podvojnosti. No, u trochu osvíceného protějšku to jde, musí to jít, ale nečekejte, že vám po takovém vysvětlování někdo založí v práci fanklub. Každopádně, pro práci účetní jsou absolutně důležité a klíčové přesné a včasné informace, protože o těch se totiž účtuje. Informace, přetavené do čísel představují surovinu, která se v účetnictví zpracovává. Je to, jako byste byli špičkoví krejčí nebo švadleny a někdo by vám přinesl na první pohled hezkou látku, která by však až při nošení ukázala, že se jedná o normální aušus. A teď mi ukažte zákazníka, který se povznese a ocení vaši dřinu, um a úsilí, které jste do svého díla napumpovali. A stejné je to i s účetnictvím. Můžete být mistr svého oboru, skrz naskrz prošpikovaný různými certifikacemi a dlouholetou praxí. Všechno jde však k ledu, když zaúčtujete chybnou informaci, tedy špatné číslo. Vyrobili jste zmetek, stejně jako špičkový krejčí, na jehož hlavu se snese kritika, že jeho práce je k ničemu. Jako by mi znělo v uších: "Proboha, co to v tý účtárně zase dělaj?!" A vy víte, že vám jen dodali špatný materiál, což ale v danou chvíli nebylo zřejmé. Je fakt, že někdy se to dá vysvětlit a svou práci tzv. rehabilitovat. Ano, dá se to, ale ten fanklub fakt nečekejte. :)

              Účetnictví vs. autoškola

Doba koronavirová má spoustu nevýhod a limitů, ale zároveň nám dává čas navíc, alespoň v mém případě to tak je. Vzala mi mé koníčky, ale dává mi náhradou čas, který můžu investovat třeba do psaní tohoto blogu.

"Ty teď nemáš do čeho píchnout, viď? A co teď vůbec děláš, když máte zavřeno? Nic, co? To se teď dost nudíš, že?" Takové a podobné otázky dostávám a pokaždé mi způsobí slušné zvýšení tlaku a rudé vidění. Dlužno dodat, že tazatelé a tazatelky nemají s účetní profesí nic společného a toto zkratkovité chápání jim člověk musí odpustit. Ale řeknu vám, jde to těžko.

Ano, máme zavřeno, ale ne úplně. Ve společnosti, kde pracuju, jede naplno internetový obchod a taky můžeme v omezeném rozsahu prodávat podnikatelům. Je to sice takové paběrkování, ale i ta trocha aktivuje nutnost účtování. A věřte nebo ne, v téměř stejném rozsahu jako při plné palbě. Jde o to, že v době plnohodnotného chodu účtujeme o částkách vyšších, ale z hlediska investované účetní práce je skutečně jedno, zda zaúčtujete stovku nebo milion. V případě milionu a nikoliv stovky, zaúčtujete prostě o čtyři nuly více, ale všechno ostatní, tedy účty strany má dáti a dal a další nutné detaily vycházející z potřeb a pravidel vašeho účetního systému zůstávají stejné a stejně pracné. Takže, jaképak nicnedělání. Tohle se občas snažím udiveným protějškům vysvětlit, ale takřka pokaždé se to míjí účinkem a já se v zásadě ani nedivím. V souvislosti s touto lehkou frustrací z nepochopení se mi vybavuje poznámka jedné bývalé kolegyně, manažerky obchodního oddělení, která mi jednou ve vypjaté diskusi na téma našich vzájemných očekávání řekla asi toto: "Hele, ty s tím účtováním nějak moc naděláš. Ono to zas tak horký nebude, když kurs pro účetní trvá tři týdny. Vždyť je to kratší než autoškola! Takže účtovat se naučím dřív než řídit." A s tímto kvalifikovaným závěrem odpochodovala a já jsem bezmocně vzteky funěla tak mohutně, až se mi orosil monitor. No, pokud jde o bývalou kolegyni, nemusím nikoho přesvědčovat o tom, že kamarádky jsme nebyly. Pro dokreslení celé situace je nutno dodat, že její výrok je z devadesátých let, kdy skutečně existovaly jakési rychlokvašné rekvalifikační kursy, které ale, při vší úctě, žádné skutečné účetní nemohly vyprodukovat. Spíše bych to odhadovala na lehce zahřáté polotovary.

Účetnictví je celoživotní disciplína, která vám, pokud ji opravdu chcete dělat dobře a být tzv. in, nedá spočinout. Neustále se mění a novelizují zákony a vyhlášky, které potřebujete znát a z vás se tak nutně stává doživotní student. A ještě jedné věci jsem si všimla. Velmi často si lidi myslí, že účetní je ta paní, co dělá výplaty a diví se, že nejste schopni poskytnout okamžitý informační servis, když manželce nebo někomu jinému výdělečně činnému v rodině údajně špatně vypočítali výplatu. Ono totiž není účetní jako účetní. Mzdy dělá mzdová účetní a já jsem finanční účetní. "A jakej je v tom rozdíl?" často slýchávám rozčarované reakce. Je to asi takový rozdíl, jako byste s bolestí v krku šli na ortopedii nebo s rozvodovými papíry za oborníkem na obchodní právo. Lékař nebo právník má svou specializaci a účetní taky, jen se tomu lidi často diví.

Tak, a když teď o tom, co jsem dneska napsala, přemýšlím a mám přece jen trochu více času, mohla bych se v rámci sebereflexe na tu mzdovou oblast podívat. Anebo bych si mohla zlepšit řidičské znalosti. Už několikrát jsem si všimla, že jako řidiče zvyklého na velkoměstskou džungli řízenou semafory, mě kontakt s dopravním značením na venkově překvapí a občas tápu. Jo, je rozhodnuto. Najdu si testy do autoškoly a začnu. :)

               Mučení posiluje

Jak už jsem psala v úvodu svého blogu, účetní ke své práci nutně potřebuje spolehlivé a přesné informace a pak ještě takovou "maličkost", spolehlivě a dobře fungující účetní systém.

"Co s tou mašinou pořád děláte? Nikdo jinej tyhle problémy nemá?" ptá se podrážděně pracovník help desku se zvláštním důrazem na slova "pořád" a "nikdo jinej". A já mám sto chutí něco šťavnatého odseknout, ale místo toho se slyším, jak mírumilovně a nekonfliktně odpovídám: "Ale nic, opravdu nic mimořádného jsem nedělala. Normálně, jako vždy." A okamžitě se na sebe zlobím, že jsem tak servilně ukuňkaná. Ale co mám dělat, když potřebuju pomoct. Ano, potřebuju pomoc od tohohle arogantního ajťáka, protože nikdo jiný mi teď nepomůže rozdýchat zaseknutý systém. A musím ty nejapné poznámky a dramatické vzdechy prostě vydržet. Po takovýchto a podobných zkušenostech mě vždycky napadá, proč někteří lidi často berou jako samozřejmost, že musím jejich práci rozumět stejně tak, jako jí rozumí oni sami. Je to nedostatek empatie? Nevím. Já přece taky neberu jako samozřejmost, že každý ví, jak zaúčtovat eskont směnky. Ani nevíte, jak ráda bych si uměla rozběhat zamrzlý počítač, jak ráda bych uměla odstranit technické problémy v obřím účetním systému. Neumím to, umím jiné věci. Přesto se občas přistihnu, že se cítím zahanbeně, protože se žádostí o pomoc stávám něčím na úrovni obtížného hmyzu.

Když mluvím o vynuceném pocitu zahanbení, jsou i jiné možnosti duševního mučení. Tak třeba, do základní abecedy účetních a daňových znalostí patří to, že pokud jste podnikatel a zároveň plátce DPH a udělal jste pro svou firmu nákup nad 10 tisíc Kč, máte na to mít fakturu. Tohle je mantra, kterou by měl mít zažitou každý podnikatel, který je plátce DPH. A proč fakturu? Proč nestačí účtenka nebo paragon z pokladny? Nestačí, protože pokladní účtenka je v drtivé většině anonymní doklad a jako takovou ji můžete do firemních financí bezproblémově dát pouze tehdy, když je nákup pod hranicí 10 tisíc Kč. Chci tak moc, aby si tohle někdo zapamatoval? Je pravda, že pokud je podnikatel měsíční plátce DPH a včas se ozve, dá se ještě leccos zachránit a fakturu na požádání tzv. dovystavit, ale opravdová tortura začíná, když se po třech měsících ozvou čtvrtletní plátci DPH a mnohdy velmi razantním způsobem se domáhají faktury. A ještě platí jedno pravidlo, že čím větší je zpoždění, tím větší je nátlak z jejich strany. Dokonce jsem se už dozvěděla, že je to moje chyba, že fakturu nedostali, protože to mám poznat. A jak? Prý se má pokladní každého zákazníka ptát, jestli nakupuje privátně nebo pro firmu. No, tak to by asi nešlo. V běžném maloobchodním prostředí má na firemní nákup zákazník upozornit sám. Jenže existují zákazníci-podnikatelé, kteří ani nevzdechnou, odejdou z obchodu s běžnou pokladní účtenkou a jsou v klidu do okamžiku, než je za čtvrt roku někdo upozorní na to, že potřebuje fakturu a nikoliv účtenku z pokladny. Zasvěcení vědí, co to v době kontrolního hlášení znamená. Firma, měsíční plátce DPH, která zboží podnikateli prodala, už dávno prodej takového zboží vykázala v sekci pro hromadné nespecifikované prodeje, protože nikdo nevěděl, že prodej byl pro konkrétního podnikatele s konkrétním daňovým číslem. Podobné situace nazývám druhotnou nespolehlivostí. To jsou frustrující případy, kdy jste něco udělali nejlépe jak jste mohli, ale výsledek vaší práce infikovaly důsledky něčí nespolehlivosti.

Samostatnou kapitolou jsou pak nákupy cizinců, podnikatelů z EU, kteří zásadně chtějí nakupovat bez DPH. Avšak podmínky, které je k tomu nutno splnit, jsou tak zavazující a pracné a v praxi těžko splnitelné, že já do těchto akcí prostě nejdu. V tomto ohledu jsem dost zocelená a nehnou se mnou ani výhrůžky, kterým jsem občas vystavena. To, že je někdo z jiné země EU ještě neznamená, že tam skutečně zboží, které si u nás nakoupil, skončí. Třeba se podnikatel Helmut z Mnichova zakoukal do Marušky z Mnichova Hradiště a zakoupenou dlažbu hodlá vyskládat právě tam. Co já vím? Já vím hlavně to, že jako prodejce a plátce DPH jsem v podstatě výběrčí daní, na které s otevřeným chřtánem čeká stát. Takže, když někomu umožním, aby nakoupil bez daně, nemám státu co odvést a ten jen otráveně mlaskne naprázdno. No, a všichni přece víme, jak jsme s hladovým žaludkem nerudní. Je to velmi jednoduché. Když jste nenechali stát "nažrat", dá vám to daňová správa "sežrat". A proč to vlastně všechno zmiňuji? Společným jmenovatelem chování těchto lidí je snaha vyvolat ve vás pocit nejistoty a nekompetentnosti, když s cílem vydolovat z Vás fakturu po čtvrt roce a déle či získat levnější nákup, obvykle spustí: "Ale, to jste jediní, kdo to nedělá, normálně to dělají všichni a bez problémů." A důmyslnější osoby ještě dodají: "Budu to muset předat právníkovi." Já však vím, že nemůžu uhnout, protože ve snaze někomu vyhovět, abych měla pokoj, bych si dobrovolně vzala do ruky kartu Černého Petra. Děkuji, nechci.

Všechny tyhle situace musíte ustát a nepodlehnout jim. Výhodou pak je, že máte duševně tak naposilováno, že vás jen tak něco nepoloží. Ano, pořádné duševní svalstvo, to je jedna ze základních podmínek pro úspěšné zvládnutí nástrah účetní profese. :)

               Když dva dělají totéž

Nejsem úplný příznivec hesla "V pomalosti je naše síla." a ani různé vyhnívací techniky ve mně nevzbuzují sympatie, ale musím uznat, že několikrát jsem vyznavačům těchto přístupů musela dát za pravdu. Já jsem spíše akční typ, a když se dá něco řešit hned, pustím se do díla bez zbytečného odkladu. Avšak ne vždy se to vyplatí.

Někdy před rokem jsem zajišťovala bankovní záruku pro jednoho našeho obchodního partnera. Podobnou věc jsem ještě nedělala, ale nepřipadala mi nijak náročná nebo zatěžující a tak jsem se do ní aktivně pustila a ani na chvíli mě nenapadlo, že dělám něco, co mi nepřísluší. Proč taky, vždyť jednám s bankou a to je pro účetní naprosto přirozený a obvyklý partner. Samotné vyřízení záruky obsahovalo v zásadě jednoduché administrativní úkony zahrnující vypsání žádosti, zajištění podpisů statutárů a poskytnutí smlouvy, která bankovní záruku specifikuje. Navíc jsem člověk, který má rád časové rezervy, takže jsem začala s vyřizováním záruky s předstihem a protože jeden krok navazoval bezproblémově na ten další, bankovní záruka byla hotová rychleji, než jsem očekávala. Předala jsem ji do právního oddělení a spokojeně si odškrtla v diáři splněný úkol a na celou záležitost jsem téměř zapomněla. Jenže, asi za dva týdny poté jsem dostala email od jedné kolegyně a nebyl to email přátelský. Rozčileně mě v něm stavěla do latě, jakže je možné, že jsem si dovolila překročit svou pravomoc a zasáhla do jejích odborných kompetencí, když přece každý ví, že vyřizování bankovních záruk je výhradně její starost. A jen málo chybělo, aby v závěru emailu nenapsala "Fuj, styď se!" Mimo to, v kopii téhle protestní nóty byly uvedeny desítky lidí, z nichž drtivá většina neměla s tématem nic společného, o to vyšší však bylo jejich hierarchické začlenění ve společnosti. A tohle já fakt nemám ráda. Doslova kvetu, když v kopiích emailů jsou nacpaní lidi jen do počtu a pro efekt. V tomto konkrétním případě měla kolegyně pravděpodobně potřebu docílit toho, aby to emailové pranýřování mělo své početné publikum. Pokud jde o moji reakci na takový email, věřte mi, že ještě před několika lety bych měla rudo před očima a úder bych razantně vrátila, ale dneska už šetřím síly i čas. Teda na rovinu, né že bych před očima rudo neměla i teď, to zase jó, ale už neplýtvám energií na boj s lidmi, kteří mi za to nestojí. Takže jsem jen introvertně vypustila páru, tiše si zanadávala a pak jsem věcně odepsala, že jen čirá nevědomost v kombinaci se snahou vyřídit něco rychle a včas způsobila kolizi s její kompetencí a příště už se to nestane. Děkuji za pochopení a hezký den. Teda ne, hezký den jsem nepopřála, víla Amálka fakt nejsem.

Jaké však bylo mé nedávné překvapení, když se kolegyně-zárukářka znovu ozvala. Opět to byl email s asi třemi fotbalovými jedenáctkami v kopii, ale tón byl tentokrát o poznání milejší, až uhlazený a týkal se nové bankovní záruky, která nahrazovala tu moji. A proč mě kontaktovala tentokrát? Ve zbytečně detailním popisu, co všechno se chystá udělat pro novou bankovní záruku, mě požádala o kontrolu částky a lhůty, na kterou je záruka vystavena. Upřímně řečeno, nevím, co je na tom za alchymii, zkontrolovat si po sobě úplně jednoduché číselné údaje, které navíc odněkud jen opíšu, ale protože to byla opravdu jen několikaminutová záležitost, prošla jsem rychle podmínky a zjistila, že částka je v pořádku, ale ne doba trvání záruky, která měla být podstatně delší. V tomto duchu jsem jí odepsala a připsala správný časový údaj. Na to zárukářka odpověděla, ale už jen mně: "A jste si tou dobou opravdu jistá?" Beze slova jsem jí zaslala vykopírovaný odstavec ze smlouvy, ze kterého by i osmileté dítě odvodilo dobu záruky a doufala jsem, že budu mít klid. Ale, kdeže. Za pár dní mi poslala email, ve kterém mě začala mě oslovovat zdrobnělinou mého jména. Zbystřila jsem, neboť v těchto souvislostech to nevěští nic dobrého. A taky, že ano. Přeslazeným tónem mě prosila, abych zkontrolovala, zdali žádost, kterou posílá v příloze, je dobře vyplněná. A já jsem se opět neubránila rudému vidění a klení, za které by mě ve středověku upálili.

Věřte, že jsem člověk, který rád pomůže, ale mám své limity. Možná taky znáte ty hlasité suverény, kteří velkohubě prezentují svou odpovědnost a důležitost, ale jen do momentu než je mají naplnit reálnou a spolehlivou prací. Najednou se musí tito anti-Bajajové tiše a plnou silou opírat o někoho jiného, aby náhodou, v případě chyby, v tom nebyli sami. Jak říkám, ráda pomůžu, poradím, ale tento živočišný druh nebudu podporovat. Zárukářce jsem odepsala, že nechápu, v čem spočívá její kompetence, když téměř žádný krok jednoduchého procesu neudělala samostatně a že je pro mě záhadou, v čem tedy spočívá přidaná hodnota její práce. Čekala jsem, že se přirozeně naštve, ale ona mi v klidu odepsala, že si jen chtěla být jistá, že dělá všechno dobře a pokud jde o DPH, ať jsem v klidu, že tohle je zase moje parketa, do které mi určitě zasahovat nebude. Ufff, vzdala jsem jakékoliv další mentorování, protože pokud má někdo výraz přidaná hodnota spojený pouze s DPH, tak je jasné, že od něj nic navíc čekat nemůžu. Tím však zpráva nekončila, kolegyně dále pokračovala s dotazy, kdo má žádost o záruku podepsat a jak dlouho a kde se bude archivovat. To by ale nebylo tak strašné, jako úplný závěr dopisu, kde napsala, že se už se těší na další spolupráci se mnou a že si musíme brzy společně zajít na kafe a popovídat si. Nevím, co mě vyděsilo víc, zda-li vidina další spolupráce či společné posezení u kávy. Opravdu nevím, ale pokud jde o kávu, zbožňuju ji a jsem na ní regulérně závislá, ale v tomto případě jsem ráda odolala. :)

               Lichotkou (ne)urazíš

A tak si říkám, že nemusím pořád psát jenom o účetnictví a daních, protože i účetní je jenom člověk a jako takový přitahuje příhody a situace, které se stávají i běžným lidem.

Ráda nosím čepice a tak, když se trochu ochladí, hned si narážím na hlavu nějakou tu hučku. Třeba jako dneska. Ačkoliv máj, ráno bylo větrné a chladné, prostě ideální čas držet si uši v teple. Jako každé ráno jsem si šla pro auto na parkoviště, jehož ostrahu tvoří bodří pánové v důchodovém věku, kteří se po jednom střídají v dřevěné budce, či spíše kukani, která je hned u vchodu. Dnes je v kukani pan Tonda, který je ze členů ostrahy nejupovídanější a já pro jistotu zrychlím krok, protože dneska nějak nemám náladu na dlouhé řeči. Ale Tonda nezklame, žoviálně na mě zamává a něco začne nadšeně pokřikovat. Mít uši v teple má i své stinné stránky, hůř slyšíte. Tondův zapálený výraz mě ale zaujal, takže jsem se musela přiblížit, abych slyšela, o co jde. "Řikám, pani" spustil Tonda, "že máte pěknou čepici." "Děkuju" řekla jsem potěšeně a usmála se tak široce, aby to bylo zřejmé i pod rouškou a Tonda pokračoval dál: "A sluší vám". A to jsem se zastavila, abych si takovou poklonu náležitě vychutnala. Nejsem totiž typ, kterému lichotky padají do klína, a když se tak čirou náhodou stane, ráda přibrzdím. "Jéé, mockrát děkuju" a vykouzlila jsem tak zářivý úsměv, že musel probleskovat i přes roušku. Náhle však po tváři hlídače Tondy přeběhl pátravý výraz a s upřeným pohledem na mě pokračoval: "Vy mi připomínáte..." a já stále křeč v lícních svalech a nyní v napjatém očekávání, jaká že slavná ženština z něj vypadne. "Vy jste jako ten..." Co to plácá? zmateně uvažuju, jak jako TEN?! a zářivý úsměv začíná pohasínat. "Nó, ten, dyť taky víte..," hledá u mě pomoc, "takovej ten srandovní!" Aligátoří vyzubenost mi definitivně mizí z tváře a Tonda nemilosrdně pokračuje: "Takovej ten modrej, nó..." a gestem dlaně si dělá kruh přes rádoby legrační grimasu ve svém obličeji. V tu ránu se můj úsměv dostává do obrácené polohy a už mi to musí být vidět i na očích. Začínám tušit, kdo je modrej a srandovní, ale doufám, že to ten dědek neřekne nahlas. Taky proto, že na parkoviště se blíží elegantní manželský pár, který znám a nechci, aby zrovna tihle dva byli svědky mé dehonestace. Zdravíme se a já se k nim rychle přidávám, protože se chci ztratit z dohledu a hlavně doslechu stále tápajícího Tondy. Když tu najednou ticho prořízne jeho vítězný pokřik: "Šmouláá, šmouláá!" Myslím, že kdyby vyhrál stomiliónový jackpot, jeho radost by nemohla být větší. Manželé se se zájmem zastavili, což je přesně to, co jsem nechtěla, jenže Tondův halas v nich vyvolal oprávněnou zvědavost. Ten se mezitím vysoukal z okýnka až do pasu a hulákal směrem k nám: "Řikám, tajdle pani v tý čepici, že vypadá jak šmouláá!" a já jsem naprosto zbytečně předstírala, že tato informace není o mně. A protože uhlazení manželé zůstali nechápavě civět, děda s kukaní okolo pasu začal upřesňovat: "Dyť víte, to sou ty modrý mrňavý potvory, takový srandovní, co je maj rádi děti" (no, hurá, tak aspoň nějaké pozitivum).

Myslím, že mužská část manželského páru vůbec nepochytila, o co jde a možná je to tak dobře. Ale, ženská hlavinka to hned zpracovala a empaticky se mě snažila uchlácholit, ale moc mi to nepomohlo. S laskavým pohledem a soucitným úsměvem totiž pravila: "Ale, ta čepička bude asi příjemná na omak, viďte? A taková je praktická v týhle zimě, že jo?" Hm, takže závěr je, že vypadám jako praktický šmoula, pomyslela jsem si s nakyslým úsměvem a mlčky rezignovaně přitakala. 

Z parkoviště jsem vyjela, jak nejrychleji to šlo a ani jsem Tondovi neoplatila bujaré zamávání. Při řízení jsem jakž takž zapudila myšlenky na svou podobnost se šmoulou a začala jsem přemýšlet o tom, co mě čeká v práci a co všechno musím stihnout. Ano, čekal mě dost náročný den, ale moje největší obava byla, ať mě, proboha, dneska nikdo za nic nechválí, další komplimenty bych už fakt neunesla. :)

               Koníčkem k má dáti = dal

Tak, a je to více než čtyři měsíce, co jsem na blog ani nesáhla.

Na začátku jsem říkala, že "díky" koronaviru jsem získala čas navíc, protože mi odpadly koníčky. Jenže to zvláštní a pro mě do určité míry vítané zklidnění té doby je pryč a nemilosrdné tempo a hektičnost jsou zpátky. Zpátky jsou v podobě přesčasů v práci, ale své hraje i opětovná aktivace koníčků, které však nutně potřebujete, protože byste se jinak zbláznili.

Já mám koníčky, které s účetnictvím nemají nic společného a obecně to považuju za nutnost pro udržení zdravého rozumu. Vždycky, když mi někdo řekne, že se i ve volných chvílích baví studiem účetní a daňové literatury, smeknu klobouk, ale prchám. Jsem totiž přesvědčená, že pokud člověk pracuje výhradně mentálně a tedy ždíme mozek, je nutné vybalancovat tento stav fyzickou prací nebo aktivitou. Je jedno, jestli běháte, honíte se za tenisákem nebo hrajete volejbal, důležitá je rovnováha. Ano, stejně jako v účetnictví, kde má dáti rovná se dal. Prostě, je životně nutné být v rovnováze.

Já to s tenisovou raketou taky jakž takž umím, ale už mnoho let mi přináší radost stepování. To je zjednodušeně řečeno takový ten tanec, při kterém klepete okovanými podrážkami do podlahy. Líbil se mi odjakživa. První okouzlení přišlo, když jsem viděla stepovat Helenu Vondráčkovou v písničce Tentokrát se budu smát já. Připadalo mi to tehdy tak efektní a jednoduché, moderně řečeno cool, že jsem si řekla, že se to jednou naučím. Dneska ten její part zastepovat umím, ale ne s takovou technickou čistotou a zvukem jako protagonistka. Ale to mě nijak zvlášť netrápí, protože důležité je, že mě to pořád baví. A hlavně je nutno říct, že na to nejsem sama. Nevěnuju se sólovému stepu, to bych vypustila duši, ale tzv. se ulejvám v kolektivu. Stepuju v ženské formaci, jejíž věková kategorie je označována jako HVK2 (hlavní věková kategorie 2) nebo Adults 2. Ta nenápadná dvojka určuje, že se jedná o věkovou kategorii 35+. A to nenápadné plus znamená pro nás, co máme rádi černý humor, že je to věková kategorie 35 až smrt. A věřte, že parta je to naprosto skvělá. Když jsem se do stepu pustila před nějakými 15 lety a začala chodit do začátečníků, ani ve snu by mě nenapadlo, že v pokročilém věku budu součástí ženské party, která se poskládala z žen středního věku a navzdory různým osobnostním a sociálním rozdílům skvěle funguje.

Na ryze ženské kolektivy mám svůj kritický názor a určitě se jich ve svém blogu někdy příště dotknu, ale já patřím k těm, které měly v tomto směru štěstí. První kliku jsem měla na základní škole, která vás, pokud jde o kolektiv, poměrně zásadně formuje a vždycky jsem byla přesvědčená, že dobré kamarádské vztahy je možno spolehlivě vybudovat pouze v dětství a raném mládí. Nerada měním zažité názory a přesvědčení, ale v tomto případě to ráda udělám. Pokud najdete po čtyřicítce skvělé baby (pozor, to je lichotivé označení), které na sebe jako magnet nabalují další a další, tak to je nebetyčná radost a do určité míry i zázrak. Já si vždycky říkám, že je mám jako odměnu za dobré chování. Každopádně chci říct, že je moc fajn, když váš koníček není jen činnost, kterou máte rádi, ale když se k tomu navíc přidruží i bezva lidi, je to extra bonus. No, a taky ušetříte čas a peníze za psychologa, protože všechno, co vás tíží proberete a na všechno se vždycky najde nějaká rada nebo řešení.